Jak se měnila a rostla středověká Praha

V době stěhování národů pronikli na pražské území i první Slované. Podle svědectví jejich nejstarší keramiky, nazývané pražským typem, se usadili především v severozápadní oblasti Prahy - v dnešních Roztokách, Veleslavíně, Vokovicích, Podbabě, Bubenči a v údolí potoka Brusnice na Hradčanech. Trvalý pobyt v nových sídlech a postupný ekonomický i společenský rozvoj vytvořily v 8. století podmínky pro vznik soustavy opevněných hradišť (v Šárce, Butovicích a v poloze "Na Zámkách" u Bohnic - obr. 32/1), k jejichž budování přispěl i tlak vnějších nepřátel, hlavně Franků. Největší z nich -hradiště šárecké- se stalo centrem nejvýraznější sídlištní aglomerace v dnešním bubenečsko-dejvickém prostoru. K této aglomeraci směřovaly i hlavní cesty a brody, z nichž za nejdůležitější se považuje brod v Podbabě.

32-1n.gif (5553 bytes) Obr. 32/1. Velká Praha a okolí se sítí centrálních míst. Raně středověká hradiště:
1 - Levý Hradec;
2 - Bohnice;
3 - Šárka;
4 - Pražský hrad;
5 - Vyšehrad;
6 - Butovice.
Pražská města:
I. Pražský hrad;
II. Vyšehrad;
a - Staré Město;
b - Malá Strana;
c - Hradčany;
d - Nové Město.
Podle J. Slámy, 1988

Sídelní struktura pražského území se zásadně změnila po polovině 9. století. Tehdy slovanská hradiště v Šárce, Butovicích a v Bohnicích, organizačně spojená se starší společenskou strukturou, ztratila svoji někdejší funkci a další vývoj osídlení začaly utvářet nové faktory. Směr, jímž působily, naznačuje již sám výběr hradčanského hřbetu za rezidenci Přemyslovců. Skutečnost, že dnešní Pražský hrad (obr. 32/1) neměl z hlediska obyvatelnosti výhodný georeliéf - např. kronikář Kosmas (zemřel 1125) jej připodobnil delfínovi či mořskému vepři - a přesto se stal sídelním hradem, podtrhuje strategický význam jeho polohy, která poskytovala z mocensko - politického i ekonomického hlediska nenahraditelné přednosti. Okolí Pražského hradu jednak představovalo výhodné území pro rozvoj budoucího podhradí, jednak umožňovalo bezprostřední kontrolu nad děním v Pražské kotlině, v níž dálkové cesty procházející Čechami křižovaly Vltavu.

32-2n.gif (4493 bytes) Obr. 32/2. Pražský hrad - východní část. Přehledný profil vedený od Královské zahrady napříč Jelením příkopem a Hradem na Malou Stranu:
1 - skalní podklad;
2 - suť černínských (dnes vinických) břidlic;
3 - nejstarší příkop;
4 - valy;
5 - románská hradba po r. 1135;
6 - navážky z 2. poloviny 12. století (?);
7 - antropogenní nadloží. Číslování geologických dokumentačních bodů (G) podle R. Šimka, 1970, archeologických L. Hrdličky, 1996.
Převzato: Hrdlička, 1997

Je pravděpodobné, že hradní hřbet, na jehož temeni se ojediněle vyskytují už i zlomky slovanské keramiky datovatelné před polovinu 9. století (naposledy J. Frolík - Z. Smetánka, 1997), byl v souvislosti se svou novou funkcí i nově opevněn. Dosavadní archeologický výzkum ovšem ještě nezjistil, zda se tak stalo už za knížete Bořivoje I. (+ 889), nebo až za vlády jeho syna Spytihněva I. (+915) v rámci budování organizovaného přemyslovského patrimonia. Zatím bezpečně známe jen podobu opevnění, jehož prozkoumaný úsek, datovaný dendrologicky po roce 905, je spojován se třetí vývojovou fází Pražského hradu. Podle nalezených zbytků šlo o dřevohlinitou hradbu s čelní kamennou plentou, která na bocích hřbetu nikde nesestupovala na velmi příkrý svah (např. obr. 32/2). Její poloha ve svahu se časem měnila jednak vlivem geomorfologické nestability svahů, jednak postupným rozšiřováním opevněného areálu. Nad Jelením příkopem, kde náchylnost svahu k sesuvům dokládají geologické, archeologické, stavebně - historické i písemné prameny, byla dřevohlinitá hradba posunována pouze proti svahu do jeho mírně skloněné svrchní části, která slibovala větší stabilitu. K posunu fortifikačního pásu na vyšší vrstevnici se váže dokonce anekdotická příhoda, v níž je stabilita nového opevnění jednoznačně nadřazena existenci starého periferního objektu hradní obvodové zástavby. Udála se při opevňování Pražského hradu v době vlády Břetislava I. (+ 1055) a týkala se klášterní chlebové pece, kterou nechal kněžic Spytihněv strhnout do příkopu i přes očekávané protesty abatyše svatojiřského kláštera, protože pec překážela nové trase budovaného opevnění. Zdá se, že nejvýše byla situována nejmladší fáze dřevohlinité hradby, která obíhala temeno hřbetu dokonce po vyšší vrstevnici než románská hradební zeď. Její zbytky se po románské přestavbě ocitly na vnitřní straně hradební zdi, kde je plošně likvidovaly úpravy terénu a pozdější zástavba. Tato skutečnost částečně vysvětluje, proč nebyly na severní straně Pražského hradu dosud identifikovány. V tomto úseku lze totiž nejmladší předrománskou fortifikaci archeologicky zastihnout už jen zcela výjimečně buď na periferii hradního areálu (např. v jeho severovýchodním koutě na Opyši - I. Borkovský, 1969), nebo v cézuře obvodové zástavby (zde pravděpodobně jen v podobě obtížně čitelných stop - cf. nálezovou situaci zkoumanou v čp. 39/IV ve Vikářské ulici).

Na protilehlém jižním svahu hradního hřbetu, po němž se hradiště postupně rozšiřovalo, byl fortifikační pás posunován ve směru opačném. Dělo se tak ovšem jen ve střední části hradního hřbetu, kde členitost jižního svahu poskytovala trvalému sídlení více možností. Nejníže byla vedena nejmladší fáze dřevohlinité hradby, jejíž průběh místy - např. na jižní straně románského knížecího paláce- sleduje nižší vrstevnici než pozdější románská hradba (I. Borkovský, 1969). Nejnovější hypotéza, podle níž byl knížecí palác postaven na ploše, která byla do opevněné hradní plochy zahrnuta až při výstavbě románské hradby a předtím nikdy součástí hradu nebyla (J. Frolík - Z. Smetánka, 1997), postrádá oporu v pramenech. Zpochybňuje ji pražská sekvence raně středověké keramiky, podle níž je keramika z doby románské přestavby Hradu (např. L. Hrdlička, 1997, obr. 32/4) jednoznačně mladší než keramika z konstrukce původně interpretované jako nejmladší fáze dřevohlinitého opevnění na jižní straně knížecího paláce vně románského hradu.

Zatímní představa o průběhu nejstaršího opevnění na podélných stranách hradního hřbetu vyvolává řadu otázek, z nichž jedna ze základních se týká determinujícího vlivu georeliéfu na prvotní prostorové členění raně přemyslovské rezidence. Skutečnost, že střední a východní část hradiště byla původně zhruba o třetinu až polovinu užší než dnešní Pražský hrad, navozuje otázku, zda v nich jednotlivé komponenty hierarchicky členěného hradiště (např. podle příslušnosti ke knížecímu, kultovnímu či církevnímu okrsku) mohly být na úzkém protáhlém hřbetu primárně situovány i vedle sebe rovnoběžně se hřbetnicí, nebo pouze za sebou v její linii. Druhá alternativa by dosavadní diskusi o počátcích Pražského hradu mohla směrovat od dřívější představy trojdílného hradiště s akropolí uprostřed k otázce původního významu tzv. západního předhradí (dnešní I., IV. a II. hradní nádvoří), v jehož areálu je temeno hradního hřbetu nejširší. Jinými slovy jde o otázku, zda tzv. západní předhradí s nejstarším pražským kostelem, založeným knížetem Bořivojem I., mohlo plnit funkci původní akropole.

Do doby než budou rozhodující archeologické prameny z Pražského hradu publikovány a jejich výpověď interpretována, lze zásadní strukturální změny na Hradě archeologicky doložit až v souvislosti s jeho proměnou v románský hrad (1135 - 1185). Tehdy byl areál Hradu oproti původnímu zkrácen na západě a rozšířen na jihu o část svahu nad novým opevněním (obr. 32/2), jehož linie vedla z větší části po nižší vrstevnici než starší dřevohlinitá hradba. Přestavbu slovanského hradiště v kamenný hrad se dotvářely plošné úpravy terénu zaměřené hlavně na svahy hřbetu nad novou hradební zdí. Na jižní straně pod dnešním Rožmberským palácem byl např. velmi příkrý svah zarovnán podle neověřených údajů I. Borkovského do výše téměř 5 m ještě do konce 12. století (obr. 32/2). Na zavážení svahů byl použit materiál získaný jednak likvidací staré dřevohlinité hradby, jednak vesměs plošným snižováním úrovně vyvýšených poloh v linii hřbetnice hradního ostrohu. Systematická likvidace vyvýšenin spolu s přilehlými deponiemi zanechala v sídlištní stratigrafii uvnitř Hradu přervu, která se na hřbetnici místy archeologicky projevuje zřejmým zásahem do podloží. Na Jiřském náměstí např. byl hiát v úrovni podloží místy doložen mladším původem nejspodnějšího sídlištního horizontu, který vznikl až zástavbou z přelomu 12. - 13. století.

Nejvíce materiálu do navážek spotřebovala úprava jižní strany východní části Hradu. Navážením velmi příkrého svahu vznikla zde typická smíšená stratigrafie, v níž se druhotně nebo terciárně přemístěné stratigrafické jednotky - tj. navážky a násypy- nepravidelně střídají s primárními, které se tvořily na povrchu zvýšeného terénu po dočasném přerušení akumulace. Jednoznačná identifikace a přesná datace těchto starých povrchů by mohly naznačit, zda zarovnávání svahu nad novou hradební zdí proběhlo jako jednorázová akce v rámci transformace staroslovanského hradiště, nebo se protáhlo i do následujícího období (např. pro nedostatek materiálu do navážek). V posledním případě by svahy nad hradbou poskytovaly alespoň místy vhodný prostor pro občasnou skládku hradního odpadu a odkliz zemin při terénních úpravách.

Soustavná snaha přizpůsobovat terénní reliéf potřebám rezidence vytvořila na Pražském hradě stratigrafickou sekvenci, jejíž složení z primárních stratigrafických a inverzně stratigrafických jednotek ji činí obtížně interpretovatelnou, a tudíž mezi archeologickými prameny i méně důvěryhodnou. Z tohoto hlediska lze Pražský hrad přiřadit k lokalitám, které v důsledku extrémně intenzívních postdepozičních procesů (a navzdory jakkoli pečlivému úsilí archeologů v terénu) poskytují převážně přemístěné archeologické situace, jejichž stratigrafii nelze interpretovat bez pomoci keramické sekvence definované na jiných lokalitách, poskytujících lépe zachované situace a autentické sekvence.

Současně s rozvojem slovanského hradiště na hradním hřbetu sestoupilo souvislé osídlení již natrvalo do centrální části Pražské kotliny. Nejdříve obsadilo levobřežní část kotliny, dnešní Malou Stranu, v níž se přímo pod Hradem rozložilo nejstarší jádro podhradí. Dřívější diskuse mezi archeology a historiky o tom, který z obou břehů měl v dějinách pražského podhradí prioritu, rozhodla archeologie již před polovinou 40. let tohoto století při dokumentaci výkopu válečných protipožárních vodních nádrží na Malostranském a Staroměstském náměstí. Důkazy většího stáří osídlení malostranského břehu (obr. 32/1) poskytly nejen artefakty, ale i stratigrafie. O větší hustotě, intenzitě a dynamice levobřežního osídlení v 10. a 11. století vypovídají např. antropogenní uloženiny s keramikou tzv. kalichovité profilace. Zatímco v centru dnešní Malé Strany jejich souvrství dosahuje místy mocnosti až několika decimetrů, na protilehlém břehu je reprezentují pouze nesouvislé a tenké vrstvy několikacentimetrové mocnosti, které se vyskytují na bázi nadloží jen v nejdříve osídlených částech Starého Města.

Archeologické poznání Malé Strany obohatily zásadním způsobem výsledky záchranných výzkumů archeologů z Pražského ústavu památkové péče (např. J. Čiháková, 1995; J. Čiháková - J. Zavřel, 1997; J. Zavřel, 1996), jimž se v posledním dvacetiletí podařilo zahustit síť dokumentačních bodů oproti 72 bodům v r. 1978 na nynějších 598. Na rozdíl od časů Štorcha (1921), který si na začátku středověku představoval malostranskou kotlinu jako "hustý hvozd, v němž vlci pobíhali... a ... stínem jedlí a smrků procházely jen prosekané cesty", můžeme dnes doložit, že tato kotlina byla z větší části odlesněna už v pravěku a měla dostatek vody i přístupné zdroje stavebního kamene a kvalitních surovin pro výrobu keramiky a železa. Nesporně nejvýznamnějším novým objevem je zjištění, že levobřežní podhradí bylo již v 9. století opevněno dřevohlinitou hradbou a příkopem. Zbytky tohoto opevnění se našly zatím jen na jižní straně podhradí, kde sledovaly okraj mokřiny pod jihozápadním koutem horního Malostranského náměstí a někdejší mokřinu s konsolidovanými sedimenty pod dnešní Mosteckou ulicí. Dosavadní výsledky výzkumu historického jádra Prahy vypovídají i o silné vazbě mezi georeliéfem a sídelním postupem. Na Malé Straně lze proto očekávat, že podrobnější znalost georeliéfu umožní rekonstruovat nejen další průběh fortifikačního pásu kolem nejstaršího jádra podhradí, ale i zóny extenzivního růstu podhradního osídlení za jeho původními hranicemi. Předběžně lze jen předpokládat, že trvalou hranicí souvislého podhradního osídlení na jižní straně směrem k dnešnímu Smíchovu představoval malostranský potok (zčásti směr dnešní ulice Tržiště), za jehož korytem vznikaly jen izolované osady. Zřejmě ne náhodou tuto hranici respektovaly i hradby města z r. 1257.

Obr. 32/3. Schema urbanistického vývoje románské Prahy (1143-1240). A - Niva mezi oběma vyšehradskými cestami. Zástavba založená za vyšehradské éry se dotvořuje a zaplňuje celou plochu nivy; B - Na severním úseku nivy a podél cesty mezi oběma pražskými brody se rozrůstají jednak skupiny řemeslníků a některé dvorce, jednak i židovská osada; C - Na okraji terasy se rozvinulo tržiště; D - Týnský dvorec, zařízení panovnického dvora; E - Prvé pásmo zástavby okolo tržiště, domy kupců a řemeslníků; F - Nové centrum působí na vývoj radiální sítě cest; G - druhé pásmo zástavby okolo tržiště - dvorce, přecházející někdy do majetku církevních institucí a újezdy. Doplňují je skupiny řemeslníků. Zástavba patrně nesouvislá. H - Druhotná zástavba tržiště, domy movitých kupců a výrobců a špitál; I - Zasídlení okraje Břežské skály i Skalky. Na terase snad pokračují zemědělské a dobytčí trhy; K - Vyšehradské podhradí - ztrácející atraktivnost a zvolna chudnoucí; L - Německá kupecká osada je předána řádu německých rytířů, přežívá jen její služební část. Doklad rozpadu cizích kupeckých osad; M - Pražské podhradí zcela zaplnilo terénem limitovaný prostor; N - Skupina panských dvorců při nástupní cestě k hradu, pro jejichž založení patrně využili bývalé tržní ulice; O - Záměrný urbanistický zásah do staré zástavby uvolnil prostor pro založení johanitského kláštera a biskupského dvora, zajišťujících nástup na kamenný most; P - zástavba vyrostlá při levobřežní cestě k Vyšehradu se dále doplňuje a dotvořuje. Legenda (platná i pro následující obr.): 1 - kostel; 2 - kostel s nejistou dotací; 3 - klášter; 4 - sídelní nálezy; 5 - nejisté sídelní nálezy; 6 - hroby a pohřebiště; 7 - nejistá pohřebiště; 8 - dvorce a osady; 9 - židovské osady se synagogami. Kresba J. Mourek (i obr. 32/4). Převzato: H. Ječný, 1984

Zatím než bude archeologická dokumentace malostranských stavenišť vyhodnocena a zveřejněna, lze charakterizovat pouze základní tendence vývoje antropogenních sedimentů. Názorně je lze vyjádřit na přehledném profilu (obr. 32/3), z něhož je patrné, že levobřežní (malostranské) podhradí obsadilo údolní svahy i dno údolí mimo dosah povodní. Náchylnost svahů k erozi, splachům a sesuvům i v období středověku, zejména v 11.-13. století, dokládají splachové sedimenty a výplně občasných vodotečí v sídlištním souvrství v nižší části údolí, kde je zachytily i sondy č. 2232 a 2239 na obr. 32/3. Přirozenou hranici souvislého osídlení na východě tvořil okraj původní holocénní nivy na úrovni starého vltavského ramene, kterou ohrožovaly v období obvyklých velkých vod každoroční povodně.

Prostorovou stísněnost malostranské kotliny, která se stala překážkou extenzivního růstu levobřežního podhradí již v průběhu 10. století, by na našem profilu mohlo dokumentovat osídlení zaniklého "ostrova pod mostem pražským", třebaže se týkalo především komunity profesně vázané k řece. Holocénní niva, jejíž dvě úrovně odpovídají původní a vzduté hladině řeky (kóty 181,7 a 184,9 m), poskytovala vhodné podmínky jen k sezónnímu pobytu. Trvalé osídlení se v nivě mohlo udržet jen na výplavových kuželech vltavských přítoků, které zůstávaly bezpečně mimo dosah obvyklých velkých vod. Mezi ně patřil i zmíněný "ostrov" mezi potokem Brusnicí a Vltavou pod dnešním Klárovem, jehož úroveň byla oproti přilehlé nivě zvýšena nánosy Brusnice. Toto převýšení chránilo obyvatele "ostrova" před obvyklými velkými vodami, ovšem jen do doby zvýšené akumulace v řečišti po stavbě jezů, s níž se začalo v prvé polovině 13. století.

32-4n.gif (5846 bytes) Obr. 32/4. Schéma urbanistických proměn sídelního města posledních Přemyslovců v porovnání s obdobím gotiky (obr. 32/3): A - Založení havelského tržiště; B - Opevnění výrobní a tržní čtvrtě Prahy a vymezení Starého Města; C - přetrvávající funkce Staroměstského rynku; D - Přestavba Týnského dvora; E - Židovská osada se synagogami; F - Přestavba a opevnění podhradí, vymezení Menšího Města; G - Poříč s církevními majetky a osadou německých kupců, proměňující se v předměstí; H - Zbytek Mezihradí s Opatovicemi, některými dvorci a židovským hřbitovem; I - Zchudlé vyšehradské podhradí; K - Předměstí před Pražským hradem; L - Zbývající část původního podhradí s dvorci, osadami a církevními majetky, proměňující se v předměstí; M - Ostrov na Brusnici a Rybáře.
Převzato: H. Ječný, 1984

Nezpůsobilost holocénní nivy k trvalému sídlení dokazuje i situace pravobřežního (staroměstského) podhradí (obr. 32/4), které nikdy nesestoupilo z nejnižšího terasového stupně VIIc do nivy. Niva zůstávala neosídlena i po konstituování Starého Města, jehož hranici proti řece stabilizovala v polovině 13. století hradební zeď.

Další výrazné přesuny ve struktuře osídlení pražské kotliny nastaly ve druhé polovině 10. století v souvislosti se vznikem Vyšehradu (obr. 32/1). Založením dalšího přemyslovského hradu na pražském území, který na rozdíl od Pražského hradu kontroloval pravobřežní část kotliny, a to ve směru od jihu, byly určeny hlavní tendence urbanistického vývoje Prahy. Určující pro rozvinutí pražského půdorysu se stala poloha Pražského hradu a Vyšehradu a síť hlavních cest, z nichž spojnice mezi oběma hrady byla zpočátku hlavní osou podhradního osídlení. Zdá se, že po založení Vyšehradu pražské podhradí překročilo poprvé Vltavu a vstoupilo na staroměstský břeh (obr. 32/1), který poskytoval pro rozvoj podhradí více vhodného prostoru než sevřená malostranská kotlina. Jeho georeliéf tvořily všechny tři stupně údolní terasy maninské, z nichž střední (újezdský VIIb) byl identifikován archeologicky (L. Hrdlička, 1994, Fig. 7a). Podle distribuce nálezů raně středověké keramiky a antropogenních uloženin 2. poloviny 10.-12. století bylo území Starého Města zasidlováno od řeky ve směru, který vycházel z jádra levobřežního podhradí pod Hradem. Shodnou výpověď artefaktů a stratigrafie o sídelním postupu na pravém břehu doplňuje svědectví nejstarších raně středověkých pohřebišť, jejichž rozložení na hraně středního a nejvyššího terasového stupně (tamtéž, Fig. 7a:1, 2) rovněž dokazuje, že nejnižší terasová úroveň VIIc byla na území Starého Města osídlena jako první. Větší hustota pohřebišť v jižní polovině území zároveň naznačuje, že nejstarší osídlení se koncentrovalo v její jižní části.

32-5n.gif (3651 bytes) Obr. 32/5. Praha 1 - Malá Strana. Přehledný profil vedený od Pětikostelního náměstí Valdštejnským palácem a Letenskou ulicí k Mánesovu mostu: 1 - skalní podklad; 2 - hrubé písčité štěrky údolní maninské terasy; 3 - svahové sedimenty (sutě, písky, hlíny, jíly s převahou úlomků ordovických hornin); 4 - starší úroveň holocénní nivy (drobné písčité štěrky); 5 - fluviální sedimenty holocénního vltavského ramene (hlinitopísčité humózní náplavy); 6 - bahnité sedimenty stojatých vod neurčité geneze (hlinitopísčité humózní bahnité náplavy); 7 - podhradní (předlokační osídlení do roku 1257), převážně sídlištní souvrství prokládané na úpatí svahu splachy a bahnitými sedimenty; 8 - osídlení zaniklého "ostrova pod mostem pražským"; 9 - opevnění Malé Strany z roku 1278; 10 - osídlení Malé Strany po lokaci města v roce 1257 (převážně násypy a navážky); 11 - mladší úroveň holocenní nivy (převážně povodňové hlíny); 12 - navážky a násypy ze 14. až 20. století; 13 - těleso předmostí Mánesova mostu; 14 - hladina podzemní vody. Geologická data podle Záruby - Šimka, 1964 a Zavřela, 1996. Číslování geologických dokumentačních bodů (G) podle R. Šimka, 1970, archeologických dle L. Hrdličky, 1996.

Hlediska, jimiž se řídily směry pohybu a místa pobytu podhradního osídlení, ještě nebyla v úplnosti rozpoznána. Jako určující faktory se zatím jeví poloha urbanistických komponent pražské aglomerace, která vytýčila hlavní směry sídelního postupu v návaznosti na vertikální a horizontální členitost terénu. Tento geofaktor vymezoval plochy způsobilé k trvalému sídlení a v jejich rámci ovlivňoval výběr nejvhodnějšího místa k pobytu. Vliv obou faktorů nejpřesvědčivěji dokumentují archeologické situace na území Starého Města, kde menší počáteční hustota osídlení umožňuje sledovat postup a zahušťování osídlení i v detailu. Jejich spolupůsobení ilustruje situace staroměstského jádra pražského podhradí, které obsadilo terasovou úroveň bezpečnou před obvyklými velkými vodami a rozložilo se v ní podél hlavní podhradní komunikace spojující Pražský hrad s nově založeným Vyšehradem (směr dnešní ul. Karoliny Světlé). Vliv geofaktorů prokazují podélné hranice nejstaršího sídlištního horizontu (obr. 32/5), z nichž západní opisuje hranu terasového stupně VIIc a východní obchází mělké přehloubení pod svahem stupně VIIb. Průběh východní hranice zároveň dokumentuje i vliv horizontální členitosti terénu na volbu místa trvalého pobytu, neboť výplň přehloubení se od okolní terasové úrovně VIIc navíc lišila i půdním krytem a jinou vegetací. Zjištění, že jádro podhradí obcházelo sníženinu před čelem terasového stupně VIIb, je přínosné v tom, že dovoluje vymezit rozsah nejstaršího podhradního osídlení na straně od řeky mnohem přesněji pomocí geofaktorů. Průběh této sníženiny lze totiž v síti geologických a archeologických dokumentačních bodů rekonstruovat věrohodněji a rychleji než rozsah osídlení, neboť výpověd archeologických pramenů je pro extrapolaci méně reprezentativní a navíc mnohde - vzhledem k jejímu častému zkreslení vlivem postdepozičních procesů - vyžaduje revizi.

Na pravém (staroměstském) jesepním břehu ovlivňovaly topografii pražského podhradí nejvýznamněji svahy terasových stupňů, neboť představovaly v plochém terénu nejvýraznější terénní hrany. Jejich úlohu dominantního geofaktoru dokládá situace již zmíněných pohřebišť a některých románských kostelů, z nichž jedna řada sleduje hranu středního terasového stupně VIIb (kostely sv. Haštala, sv. Klimenta a sv. Petra na Poříčí), druhá hranu nejvyššího stupně VIIa (kostely sv. Michala, P. Marie před Týnem, sv. Jakuba a sv. Benedikta). Zdá se, že u těchto linií se souvislé osídlení na čas zastavovalo a překračovalo je až když vyčerpalo možnosti k extenzivnímu růstu na nižší terasové úrovni.

Archeologický výzkum zatím nepotvrdil, že by mezi georeliéfem terasových úrovní VIIa-VIIc a urbanizací podhradního osídlení existovala významná souvislost. Tzv. "ostrovní" teorii, (podle níž měly být základy staroměstské uliční sítě reliktem vodoteče, zatímco domovní bloky údajně vyznačují někdejší ostrovy), vyvrátil archeologický výzkum mezi dnešní ulicí Husovou, Jilskou, Jalovcovou a Na Perštýně, tedy přímo v bloku, jehož půdorys je uváděn jako nejvěrohodnější příklad podobnosti s říčním ostrovem (naposledy J. Janáček, 1983). Zde hustá síť sond nezjistila ani vyvýšeninu pod blokem, ani vodoteče v ulicích, ale naopak prokázala, že celý tento blok i s kostelem sv. Jiljí vyrůstá z mělké deprese pod středním terasovým stupněm VIIb, po jehož hraně vedla původní trasa Jilské ulice (obr. 32/5). Jako oporu výše zmíněné teorie je třeba odmítnout i popisy průběhu katastrofálních povodní, protože veškeré zmínky o průtoku vzduté vody staroměstskými ulicemi jako říčními rameny pocházejí až z doby, kdy domovní bloky byly již souvisle obestavěny, takže vzdutá voda vlastně jinudy než ulicemi ani proudit a odtékat nemohla. Na nejnižším terasovém stupni VIIc lze předběžně minimalizovat i význam obavy z opakujících se povodní jako faktoru, který by v úrovni detailu rozhodoval o volbě místa k trvalému pobytu. Terasovou úroveň VIIc totiž před stavbou jezů zaplavovaly jen katastrofální vody, před jejichž hrozbou se výškové rozdíly jejího povrchu mohly jevit jako irelevantní. Tuto irelevanci by mohly indikovat případy, kdy byla dříve osídlena níže položená místa při hraně terasového stupně VIIc než výše položené přehloubení na jeho zadním okraji.

32-6n.gif (15078 bytes) Obr. 32/6. Praha 1 - Staré Město. Přehledný profil vedený od Alšova nábřeží do Kaprovy ulice: 1 - skalní podklad; 2 - hrubé písčité štěrky maninské údolní terasy; 3 - povodňové náplavy úrovně VIIc; 4 - starší úroveň holocénní nivy (drobné písčité štěrky); 5 - sídlištní souvrství ze 12. až 2. poloviny 13. století; 6 - hradební zeď z poloviny 13. století; 7 - navážky a násypy 2. poloviny 13. století; 8 - mladší úroveň holocénní nivy (převážně povodňové hlíny); 9 - navážky z 2. poloviny 13. až počátku 14. století; 10 - navážky ze 3. čtvrtiny 19. století; 11 - navážky z přelomu 19. - 20. století; 12 - hladina podzemní vody. Číslování geologických dokumentačních bodů (G) podle R. Šimka, 1970, archeologických dle L. Hrdličky, 1996.
Podle L. Hrdličky, 1997

V územním vývoji pravobřežní (staroměstské) části pražského podhradí se zřetelně rýsují dvě základní etapy, z nichž starší, stabilizovaná ve vyšehradské éře (1000-1143 - podle H. Ječného et al., 1984), zanechala čitelné stopy v půdorysu jihozápadní části Starého Města jižně od předmostí Karlova mostu (obr. 32/6). Její hlavní komunikační osou byla tzv. dolní vyšehradská cesta (směr dnešních ulic Karoliny Světlé a Pštrossovy), která vedla od nejstaršího pražského mostu (byl dřevěný a spojoval břehy Vltavy od 10. století přibližně v místech stávajícího mostu Karlova) k Vyšehradu. Mladší, románská éra (1143-1240) vybudovala novou urbanistickou síť s radiálními prvky sbíhajícími se v jejím centru na dnešním Staroměstském náměstí (obr. 32/6). Přesun ústředního pražského tržiště na výběžek středního terasového stupně VIIb a založení instituce v jejím sousedství, která pro panovníka zajišťovala výběr tržních a celních poplatků (dnešní Týnský dvůr neboli Ungelt), odstartovaly proces, v němž vývoj pravobřežní části pražského podhradí již přímo začal směřovat k městu vrcholně středověkého typu. Tato změna zároveň určila podhradnímu osídlení i nové směry postupu na staroměstském břehu. Podhradí se dále rozšiřovalo již nikoliv ve směru k Vyšehradu, ale na obrácenou stranu k novému tržišti. Přímý směr tří radiálních cest vybíhajících z nového tržiště do severní a východní poloviny dnešního Starého Města (dnešní Kaprova, Dlouhá a Celetná) naznačuje, že území, jímž procházejí, ještě nebylo v době jejich vzniku souvisle zastavěné. Tehdy končila souvislá zástavba staroměstského jádra podhradí na předmostí, kde ji spojnice mostu a nového tržiště musela respektovat při průchodu areálem dnešního Klementina. Skutečnost, že tato spojnice neměla směr čtvrté radiály, která by vycházela z jihozápadního kouta náměstí a vedla přímo k mostu namísto lomené trasy dnešní Karlovy ulice, se uvádí jako důkaz, že nejstarší most v místě mostu Karlova a tržiště v místě Staroměstského náměstí nevznikly současně. Na trvalé aktuálnosti této brilantní analýzy staroměstského půdorysu (J. Čarek, 1947) můžeme demonstrovat i použitelnost retrogresivní metody, tj. postupu směřujícího zpět do minulosti. Zdá se, že věrohodnost retrogresivity stoupá úměrně s možností ověřovat stáří určujících komponent nezávislými prameny. V našem případě se nebudou měnit výsledky analýzy (nejstarší most a tržiště v místě Staroměstského náměstí nevznikly současně), ale pouze jejich interpretace, a sice podle toho, v jakém směru změníme původní datování určujících komponent. Když např. ve shodě s novými archeologickými poznatky provedeme rošádu v Čarkově datování koncových komponent na spojnici most-tržiště, dostaneme zcela opačný výsledek. To znamená, že radiální síť cest nebyla ve staroměstském půdorysu nejstarší jak mínil J. Čarek, ale naopak, navazuje na starší uliční osnovu jihozápadní části města, v níž dominovaly směry rovnoběžné s řekou. K absolutnímu datování vzniku radiální sítě cest přispěla archeologie zatím jen nálezem denáru knížete Břetislava II. (1092-1100) na pohřebišti, přes které vede radiála vbíhající do severovýchodního kouta tržiště (dnešní Dlouhá ulice).

Narůstající hustota osídlení v éře románské vyvinula tlak nejprve na využití zbývajících volných ploch v nejnižší terasové úrovni VIIc. Postupné zahušťování staršího osídlení i v území na sever a severovýchod od ústí mostu vytvořilo souvisle osazený pás, který obcházel nové tržiště již v celé šířce nejnižšího terasového stupně. Tento pás pokračoval až ke kostelu sv. Petra Na Poříčí územím, které patřilo z urbanistického hlediska k méně hodnotným: zůstávalo totiž stranou hlavních komunikačních tahů a hledělo na protější břeh pouze do letenské stráně, k níž nevedl vůbec žádný přechod přes řeku. V tomto území neměla archeologie zatím příležitost sledovat plošným odkryvem shody a rozdíly mezi sídlištním horizontem akumulovaným ve vyšehradské éře a nejstarším osídlením na plochách osazených až v době románské. Možnost srovnávat obě osídlení i z hlediska sociotopografie a struktury sídlištního horizontu by mohlo být relevantní např. v souvislosti s usazením Židů severně od nového tržiště, k němuž došlo pravděpodobně až v době románské.

Dříve než souvislé podhradní osídlení vystoupilo na střední a nejvyšší terasový stupeň, starší pohřebiště na jejich hranách přestala být využívána a pohřbívat se začalo na nových hřbitovech přímo v podhradí. Došlo k tomu pravděpodobně ještě před katastrofální povodní v r. 1118, o níž očitý svědek kronikář Kosmas poznamenal, že "svým přívalem pobrala" v pražském podhradí i kostely. Zřejmě šlo o dřevěné svatyně, které se vzhledem k tehdejšímu rozsahu pražského podhradí a dosahu katastrofálníh povodní nemohly vyskytovat nikde jinde než na výplavových kuželech v nivě a na pravobřežním terasovém stupni VIIc. Z toho by vyplývalo, že řada románských kostelů při tzv. dolní vyšehradské cestě měla dřevěné předchůdce, kolem nichž se mohlo pohřbívat už před rokem 1118. Z dosud známých románských kostelů se Kosmova zpráva mohla týkat pěti staroměstských kostelů (šlo by o předchůdce zaniklých kostelů sv. Klimenta v dnešním Klementinu, sv. Jana Na Zábradlí, sv. Vavřince na místě dnešního kostela sv. Anny, sv. Filipa a Jakuba na Betlémském náměstí a stávající rotundu sv. Kříže) a z kostelů, jejichž původ neznáme, snad některých v dnešním Podskalí.

32-7n.gif (7970 bytes) Obr. 32/7. Praha 1 - Staré Město. Přehledný profil vedený od kostela sv. Anny napříč ulicí Liliovou, Husovou, Jilskou do Michalské: 1 - skalní podklad; 2 - hrubé písčité štěrky maninské údolní terasy; 3 - hlinitopísčité povodňové náplavy úrovně VIIa-c; 4 - drobné písčité štěrky; 5 - povodňová výplň přehloubení pod terasovým stupněm VIIb (převážně písčitohlinité sedimenty); 6 - nejstarší sídlištní horizont; 7 - spontánně nahromaděné antropogenní souvrství; 8 - řízené navážky a násypy; 9 - hladina podzemní vody. Číslování geologických dokumentačních bodů (G) podle R. Šimka, 1970, archeologických dle L. Hrdličky, 1996. Orig. L. Hrdlička

Po dosídlení terasové úrovně VIIc vystoupilo podhradní osídlení na střední terasový stupeň VIIb a nejvyšší stupeň VIIa a začalo je osazovat od hrany terasy. Největší koncentraci dosahovalo osídlení v sousedství nového tržiště (dnešní Staroměstské náměstí), kolem něhož vytvořilo souvislý pás šíroký asi 200 m. Nejdále od řeky postoupilo ve směru od Staroměstského náměstí k dnešní Rytířské ulici, v jejíž trase vedla stará cesta spojující Újezd sv. Martina (někde v okruhu stávajícího kostela) s osadou u kostela sv. Petra na Poříčí. Tato cesta se stala jihovýchodní hranicí Prahy románské a zůstala jí až do založení tzv. Havelského města mezi léty 1232-1234.

Lokace "Nového města u sv. Havla" zanechala v dnešním staroměstském půdorysu zřetelné stopy v podobě pravoúhlých bloků a přímočarých ulic, z nichž nejdelší dosahuje zhruba 500 m (obr. 32/6). Tyto stopy se nejvýrazněji projevují na jihovýchodní straně dnešní Rytířské ulice, kde nebyly ovlivněny starší sídelní situací.

Půdorys Starého Města byl asi už ve třicátých letech 13. století definitivně vymezen opevněním, které bylo projektováno tak, aby vytvořilo pravidelný pás co nejvíce využívající Vltavy jako obranné linie. Mezi výstavbou hradebního pásu na jižní a východní straně Starého Města a staroměstským jezem, který měl příkop napájet vzdutou vodou, se neprokázala souvislost. Jak ukázala dokumentace výkopů v trase A a trase B metra, staroměstský příkop byl suchý a nebyly do něj svedeny ani vody z Vinohrad odváděné vodotečí ve směru rovnoběžném s dnešním Václavským náměstím. Tato vodoteč, jejíž pokračování napříč Starým Městem neznáme, byla uměle rozvětvena na dva toky: jeden obcházel staroměstský příkop dnešní ulicí Na Příkopě a Revoluční, a druhý ulicí 28. října a Národní třídou. Ze vztahu mezi průběhem staroměstského opevnění a georeliéfem je zřejmé, že pokud se fortifikační pás přiblížil ke hraně terasového stupně (např. pod východní částí bloku mezi dnešní Národní třídou a ul. Karoliny Světlé), ji vždy sledoval na vyšší vrstevnici a jedině při sestupu na nižší terasovou úroveň byl zalomen do směru spádnice. Na straně proti řece chránila město pouze jednoduchá hradební zeď (obr. 32/4), jejíž stavitelé ji umístili pod hranu terasy, aby ji voda nepodemlela, a svah nad ní alespoň zčásti navezli. Tempo, jakým probíhalo zarovnávání svahu nad hradební zdí, záviselo na způsobu a intenzitě využívání pozemků přiléhajících ke hradbě. Nejrychleji byl svah srovnán s okolním terénem na staveništích, na nichž byla novostavba přisazena ke hradební zdi (např. v areálu kláštera sv. Anežky) a nejpomaleji na parcelách, jejichž zadní část při hradbě zůstávala volná a byla navážena pouze materiálem místního původu. Celková délka staroměstské hradby dosahovala přibližně 3.500 m a rozsah opevněné plochy necelých 81 ha, tedy téměř o 60 ha méně (sic !!!) než se traduje v literatuře (např. J. Janáček, 1983).

Růst středověké Prahy se projevuje nejen v rovině horizontálního řezu postupným zvětšováním rozlohy jejího historického jádra, ale i na řezu vertikálním. Ve stratigrafii antropogenního nadloží pod dlažbou města může archeologie navíc zachytit a sledovat i mnohé stopy uchovávající vztah člověka k bezprostřednímu okolí. Významným indikátorem takto poznatelných projevů chování je především způsob vzniku jednotlivých vrstev. Podle tohoto kritéria lze např. na Starém Městě rozlišit v antropogenních uloženinách v podstatě dva způsoby akumulace, jimž odpovídají dva následné stratigrafické komplexy (např. obr. 32/5). Oba mají v celém městě stejnosměrný sled a zásadně se od sebe liší většinou charakteristických znaků a vlastností.

Spodní stratigrafický komplex (obr. 32/5) představuje ve své typické podobě spontánně akumulované sídlištní souvrství tvořené tmavě zbarvenými soudržnými zeminami s vysokým podílem organických přimísenin. Vzhledem ke způsobu vzniku jej lze považovat za projev zdlouhavé adaptace na přelidněné sídliště, během níž se odpad ještě nevyvážel, ale ponechával v osadě. Vzhledem k této okolnosti může celková mocnost spodního stratigrafického komplexu vypovídat i o hustotě, intenzitě a charakteru osídlení i zástavby.

Svrchní komplex (obr. 32/5) se na rozdíl od spodního vyznačuje převahou světlých a nesoudržných zemin v druhotném nebo terciárním uložení. Jsou to vesměs navážky a násypy, jejichž textura i profil shodně vypovídají již o záměrném dotváření terénního reliéfu uvnitř města.

Rozhraní mezi oběma komplexy se obvykle jeví jako ostrá hranice, kterou by bylo možno považovat za archeologický doklad definitivního přechodu od spontánního k řízenému ukládání různých materiálů a odpadů. Lze ji interpretovat jako zásadní změnu chování, jíž se završila transformace raně středověké městské aglomerace v město vrcholně středověkého typu i ve smyslu kulturně historickém. Ve staroměstské stratigrafii se tato změna jeví jako jednorázová událost, chybí však důkaz, že by proběhla v celém městě najednou. Podle archeologické výpovědi je prokazatelně výsledkem multifaktoriálního procesu, v němž spolupůsobilo více činitelů s lokální i celoměstskou působností. Některé z nich se lišily různou intenzitou, která se mohla měnit s prostorem i časem, jiné zase náhlým (v případě povodní), nebo naopak pozvolným nástupem. Ze všech těchto faktorů, z nichž každý sám o sobě inicioval zavádění regulace do dalšího vývoje terénního reliéfu, se na Starém Městě podařilo archeologicky identifikovat zatím tři faktory:

a) Prvý představovaly povodně na Vltavě, jejichž vliv na záměrné zvyšování terénu se začal masivně uplatňovat až po stavbě pevných jezů. Zahrazením řeky pevnými jezy se její dno nad jezy začalo zanášet a hladina se proto postupně zvedala, takže uměle vzdutá řeka začala za povodní sedimentovat na vyšší úrovni. Vzdouvání vltavské hladiny se projevovalo mj. rozšiřováním říčního toku na úkor níže položených břehů a odsouváním hranice trvalého osídlení do stále vyšších poloh. K tomu přispívala i stoupající hladina spodní vody, která zmenšovala maximální zahloubení objektů a v blízkosti řeky působila vážné problémy častým zaplavováním sklepů i za krátkodobých vyšších vodních stavů.

Začínající projevy radikální změny hydrologického režimu po stavbě pevných jezů se podařilo archeologicky změřit a datovat sondami č. 245 a 249 (obr. 32/5). Z jejich výsledků lze mj. odvodit, že výška vodních stavů v období obvyklých velkých vod se v poslední čtvrtině 13. století pohybovala již při kótě 186,6, tedy nejméně o 2 až 3 m výše než v první polovině téhož století. To znamená, že nad jezy se hladina řeky začala výrazně zvyšovat již ve druhé polovině 13. století, která se tak na celkovém zvýšení vltavské hladiny o dnešních 3,8 m podílela přibližně dvěma třetinami. Hodnoty naměřené v sondách č. 245 a 249 na Klárově platí ovšem jen pro úsek pod staroměstským jezem, v němž sedimentaci na dně řeky ovlivňoval dnes již neexistující jez mezi dnešní Strakovou akademií a Rudolfinem, který zanikl za povodně v r. 1432.

Na zvyšování vltavské hladiny mohlo trvalé osídlení postižených oblastí reagovat buď opuštěním zaplavovaného prostoru nebo zvyšováním jeho úrovně nejrůznějšími navážkami a násypy. Prvý přístup lze archeologicky ilustrovat osudem řemeslnické osady v malostranské nivě na zaniklém "ostrově pod mostem pražským", jehož původní převýšení nad okolní nivou (obr. 32/5) již nepostačovalo k ochraně před vzdutou řekou. V původní holocénní nivě náplavy vzduté řeky nejprve zanesly prolákliny a deprese, posléze pohřbily i zmíněný "ostrov" a nakonec vyrovnaly novou nivu do téměř jednotné úrovně. Rovinu nivy převyšoval jen pobřežní val, jehož niveleta v místech, kde nebyl uměle snižován (např. v zahradě Strakovy akademie), odpovídá výškám největších povodní v zaznamenané historii Vltavy. Na staroměstském břehu jsou mladší holocénní náplavy (obr. 32/6) na rozdíl od levobřežních druhotně zbarveny rozplavenými zbytky sídlištního odpadu, který se sem vyvážel z města. Výškový rozdíl mezi vzdutou hladinou řeky (kóta 184,9 m) a starší úrovní pravobřežní holocenní nivy (kóta 181,9 - 182,4 m) ukazuje, že situování skládky městského odpadu na břehu bezprostředně za hradbou mělo pro Staré Město navíc jednu zatím nezdůrazňovanou výhodu: kromě toho, že břeh byl nejbližším možným smetištěm, byl odpadem zároveň zvyšován a tím zpřístupněn dalšímu sezónnímu využití. V tomto případě se s odpadem zacházelo i jako s navážkou, což ve středověké Praze nebyl ojedinělý jev.

b) Druhý přístup k ochraně trvalého osídlení před povodněmi dokumentují uvnitř města navážky a násypy (obr. 32/3), které jsou od svého ekvivalentu v nivě odděleny hradební zdí. K navážení terénu byli nuceni se uchýlit především obyvatelé Starého Města na nejnižší terasové úrovni VIIc. S jejím zvyšováním začali patrně hned po povodních v letech 1272 a 1273, které pro ně znamenaly první osobní zkušenost s katastrofálními záplavami. Zemní práce postupovaly poměrně rychle, neboť již na přelomu 13.-14. století bylo na většině inundačního území dosaženo úrovně, která odpovídá niveletám povrchu na výškopisném plánu města z r. 1889. Ukazuje na to jednak shoda výšky stavební úrovně některých raně gotických staveb s výškou povrchu na citovaném plánu, jednak chronologická výpověď artefaktů z navážek a násypů. Toto "jednorázové" zvýšení úrovně inundačního území představuje v dějinách Prahy první velkoplošnou protipovodňovou akci, jejíž rozsah sám o sobě může dokumentovat životaschopnost a ekonomickou sílu Starého Města. Třebaže se o ní písemné prameny vůbec nezmiňují. Lze ji považovat za institucionálně řízenou akci. Její výsledky implikují nejen koordinaci postupu v navážení terénu v komunikacích a na veřejných prostranstvích, ale i organizované získávání materiálu do navážek. Otázka, zda zvyšování terénu uvnitř domovních bloků bylo organizováno obdobně jako na veřejných prostranstvích nebo se realizovalo individuálně v rámci parcel, zůstává zatím otevřená pro nedostatek pozorování.

Je paradoxem, že prvá protipovodňová akce staroměstských obyvatel nejenže neochránila jejich město před dalšími záplavami, ale naopak, jejím následkem docházelo za povodní k ještě většímu vzdouvání vody. Zvyšování úrovně inundačního území sice zvětšilo jeho převýšení nad řekou, ale zároveň zmenšilo průtoční profil potřebný k odtoku velkých vod. K tomu přispívalo i postupné zastavování nejnižšího terasového stupně VIIc téměř souvislými bloky domů. Když bylo jeho území na Starém Městě i Malé Straně již souvisle zastavěné, znovu se ocitl v dosahu katastrofálních vod i střední terasový stupeň VIIb, třebaže nemá hydrologickou souvislost s dnešním tokem. K jeho opětnému zaplavení došlo v důsledku lidské činnosti poprvé v roce 1432 za letní povodně, kterou lze podle svědectví písemných i archeologických pramenů označit za pravděpodobně největší v dějinách Prahy. Jako jediná totiž měla zaplavit i severní polovinu Staroměstského náměstí, přičemž tehdejší úroveň rynku převyšovala výšku největších měřených povodní (r. 1784, 1845 a 1890) nejméně o několik decimetrů. Reakcí na zvyšující se hladinu katastrofálních vod bylo další zvýšení úrovně inundačního území (obr. 32/4), které se uskutečnilo na přelomu 19. a 20. století v rámci asanace Josefova a části Starého Města. Této druhé velkoplošné protipovodňové akci v dějinách Starého Města předcházela výstavba nábřeží, která poprvé zpřístupnila staroměstskou nivu trvalému osídlení (na obr. 32/4 v r. 1875). Na malostranském břehu se mladší úroveň holocénní nivy (obr. 32/3) stala podložím předměstských osad, zahrad nebo skládek stavební sutě. Tato suť se vyskytuje především podél břehu, kam se vyvážela hlavně v 16.-17. století během obnovy města po četných požárech; sypala se i přímo do Vltavy, což vedlo k částečnému zúžení jejího koryta patrnému i na našem profilu.

Přínosem archeologie je poměrně přesné vymezení inundace na území Starého Města v době před a po stavbě pevných jezů. Věrohodná rekonstrukce rozlohy nejnižšího terasového stupně (obr. 32/6) umožňuje nejen vyčíslit objem zemních prací vynaložených na ochranu staroměstského území před povodněmi, ale i odmítnout ty názory, které interpretovaly každé plošné zvyšování terénu v kterékoliv části Starého Města jako obranu proti povodním.

Archeologie tak získala důkaz, že terénní aktivity zaměřené na plošné zvyšování terénu mimo vymezené území byly iniciovány převážně jinými faktory, než obavou z povodní. c) Třetím faktorem aktivně zasahujícím do vývoje terénního reliéfu byla řadová zástavba, která vyžadovala plošné úpravy členitého terénu kdekoliv ve městě. Její vliv je archeologicky "nejčitelnější" mezi dnešním Perštýnem a Malým náměstím, kde jsou v úzkém podélném pásu údolního dna přítomny všechny tři stupně údolní terasy (obr. 32/4). Na příčném profilu je zachycuje obr. 32/5, na němž se střední stupeň VIIb dochoval jen jako terénní zlom stupňovitě překonávájící výškový rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší terasovou úrovní. Podle textury nadloží bylo i zde dosaženo dnešní úrovně povrchu ve dvou etapách a dvěma způsoby). Výsledkem spontánního stratigrafického vývoje je spodní sídlištní komplex, jehož akumulace začala extenzivním růstem podhradí na začátku románské éry a vrcholila výstavbou kamenných kvádříkových domů, jejichž stavební úroveň se nachází při povrchu komplexu. V tomto smyslu můžeme jeho úroveň na obr. 5 vnímat i jako reliéf pozdně románské Prahy, která se ve staroměstském prostoru představuje jako velkolepá aglomerace s 19 kamennými kostely, téměř 70 kamennými domy a kamenným mostem zvaným Juditiným, který mezi léty 1158-1172 nahradil starší dřevěný.

Další spontánní vývoj antropogenního nadloží narušila transformace Prahy románské v raně gotické Staré Město. Na našem profilu ji dokumentuje již záměrné zvyšování terénu (obr. 32/5), jehož cílem byla proměna terasových stupňů na povlovný svah, který více vyhovoval urbanizaci podhradí i nové řadové zástavbě. Přetrvávající výškové rozdíly mezi přilehlými terasovými stupni byly minimalizovány především jednorázovým zvýšením zadního okraje nižších terasových úrovní a místy i částečným odtěžením náplavů z povrchu přilehlého vyššího stupně. Kombinaci obou postupů doložila např. sonda č. 1644, situovaná ve dvoře domu čp. 446/I. Takto vzniklé svahy, které sledovaly hranu všech tří stupňů údolní terasy, se v terénním reliéfu Starého Města uplatňují dodnes. Z nich má největší sklon svah v dnešním bloku mezi Bartolomějskou a Konviktskou ulicí, kde vzhledem k totální redukci náplavů středního terasového stupně VIIb (obr. 32/6) je převýšení nejvyššího terasového stupně VIIa dvojnásobné. V zájmovém území probíhalo navážení terénu na nejnižší terasové úrovni VIIc synchronně s protipovodňovou akcí zahájenou po povodních v letech 1272 a 1273, které dosáhly až ke kostelu sv. Jiljí. Celá akce skončila kolem roku 1300, což může doložit jednak úroveň terénu po raně gotické přestavbě kostela sv. Jiljí, jednak raně gotické kamenné domy v dnešní Jilské ulici (dnešní čp. 445/I až 447/I), které petrifikovaly její východní čáru již ve stávající linii a na dnešní úrovni. Ve světle těchto zjištění byla stavební úroveň řadové gotické zástavby od staršího horizontu románských kvádříkových domů oddělena navážkami a násypy i mimo inundaci. Jejich mocnost dokládá, že Staré Město se v době transformace proměnilo v jedno obrovské staveniště, v němž se současně s plošným navážením a zarovnávaním terénu zároveň měnil i charakter zástavby a mnohde i její struktura. Např. v části zájmového území mezi dnešní Jilskou a Michalskou ulicí změnila gotická přeparcelace dokonce celý půdorys vzniklý na starší úrovni, a to nejen v rámci parcel, ale celého bloku. Zatímní obraz této transformace poněkud zatemňuje malá přesnost chronologické výpovědi archeologických dokladů, která ne vždy umožňuje spolehlivě rozlišit staveniště druhé poloviny 13. století od stavebních sutí, které po sobě zanechala velkolepá přestavba města za vlády Lucemburků.

Závěrem lze dodat, že jak lokálně řízené zvyšování terénu, tak místní regulace spontánní akumulace mohly usměrnit vývoj terenního reliéfu v kontrolovaném prostoru, ale ještě nedokázaly změnit kvalitu životního prostředí staroměstských ulic a náměstí. K zásadní proměně prostředí vedla až plošná stabilizace výšky nivelizovaného staroměstského terénu, kterou si vynutil třetí faktor - souvislá kamenná zástavba. Teprve v této fázi vývoje se stalo nutností pravidelné metení a čistění ulic a veřejných prostranství, jehož zavedení je písemně doloženo až k roku 1340.